Struktury tmy jsou struktury moci. Nemají hranice. Jsou viditelně neviditelné, nedotknutelné, neuchopitelné; nemají kontury, nemají tvary. Jsou všude a nikde. Jsou jemné. Amorfní. Proniknou všude. Jejich povahy jsou nečitelné, jejich záměry nejasné. Jsou problematické a problematizující, je těžké je definovat, těžké se jim bránit. Jsou neustále v naší bezprostřední blízkosti. Všude, kam se pohneme, ve všem, co děláme je elment struktury moci, je stín tmy.
Strach ze struktur moci je stejný jako fobie ze tmy. Tma je nerovný soupeř, protože nemá tvář, a tak ji nemůžeme uhodit, oslovit, oponovat ani v ní vzbudit soucit. Obejme nás jako těsný kabát a chodí všude s námi, dokud se nerozední…
Všichni jsme ve tmě. Tma je strach a nejistota, pochyby. Tma je ale i náš nejosobnější prostor, prostor kladení dovnitř sebe sama, prostor čiré koncentrace bez vizuálního vyrušení okolím. Tma je klid spánku i spočinutí ve věčnosti. Tma je metaforickým prostorem, kde se nám vyjevuje pravda. Když jsem ve tmě, vidím pravdu. Ve tmě se setkávám se strukturou moci tváří v tvář. O čem tam spolu hovoříme? Co mi říkají struktury moci?
„Ty jsi osoba. Jsi k sobě osobní. Tvůj konečný záměr jsi ty sám. Já jsem struktura moci. Můj finální záměr je moje moc. Ty jsi prostředek k uskutečnění mých záměrů, k nabývání mojí moci. Cítíš lásku a bolest. Já vidím pouze srdeční sval a nervy. Ty máš své jméno, já mám tvé evidenční číslo. Jsi buňka v systémovém agregátu.“
Struktury moci narušují osobní struktury odosobněním osobního. Ve strukturách moci je člověk redukován na objekt. Struktury moci negují lidskou autenticitu, lidskou svobodu. Člověk v jejich rámci není cíl, ale pouhý prostředek sloužící jiným cílům, cílům struktur moci.
Struktury moci přerozdělují odměnu času a nespravedlnost práce. Pečlivě organizují naše možnosti i limity, určují povahu svobod, krmí nás mnohostí věcí a zábavy. Nasazují nám masky a udávají role. Přestáváme poznávat sebe sama a vzdalujeme se. Padáme do tmy. Usínáme a máme pocit bezpečí, protože tma je i náš osobní prostor. Jsme uzavřeni ve čtverečku objektivizujícího světa a dokud spíme, jsme spokojení. Je o nás postaráno, a tak můžeme spát. Opovažme se ale probudit!
Co se stane? Narazíme. Zjistíme, že naše velké svobody jsou liché, že jsme zamřížkovaní, že sloužíme strukturám moci jako pouhý generátor energie a času; že se pohybujeme v uzavřené krabici, která nemá cestu ven. Pak naše vlastní identita, naše lidství, naše umění – všechno, co se ve skutečnosti nevejde do čtverečku, začne křičet a zamlátí na dveře světa ve snaze dostat se ze tmy ven na světlo, vysvléct se z masek až do nahoty, která nebude ostudou, ale svobodou…
Jana Kubánková