Dne 15. června se v Městském divadle v Turnově uskutečnil komponovaný večer ku příležitosti čtyřicátého výročí úmrtí filosofa Jana Patočky nesoucí název Život v pravdě. Kromě panelové diskuze předních českých filosofických osobností Daniela Kroupy, Martina Palouše a historika Petra Blažka se představil v díle Peterise Vaskse Hlasy skvělý orchestr Berg s dirigentem Chuhei Iwasakim. Celý program otevřela světová premiéra hudební kompozice skladatele Martina Hyblera In memoriam Jan Patočka, op. 40, věnovaná tomuto mezinárodně uznávanému filosofovi. Je tomu právě těch čtyřicet let, co se Patočka stal mluvčím Charty 77 a vzbudil tak velký zájem StB. Byl vyslýchán a na následky tohoto zdlouhavého a stresujícího výslechu patrně zemřel. Proč si připomínat tuto mezinárodně uznávanou filosofickou osobnost právě na poli hudebním? Důvod je jednoznačný. Patočka se velmi zaobíral otázkou lidské svobody a podle jeho názoru je právě umělecká tvorba jednou z možností, jak lidskou svobodu realizovat.
Patočkovi v jeho argumentu ovšem nešlo o to, že interpretujeme či posloucháme tradiční hudbu a to nás nějakým způsobem osvobozuje. Pravda, všichni si občas něco pustíme, abychom „zapomněli“, abychom se osvobodili z osidel událostí, vzpomínek, nálad či stereotypů. V tom ta patočkovská svoboda ale nečeká… Když hovoří o realizaci lidské svobody v umění, pak mluví o procesu tvoření, tedy o tvorbě nové. Podle Patočky se funkce a povaha umění mění s během času, a tedy se mění i jeho samotný smysl. Ve svém eseji Umění a čas píše: „Smysl je v tradičním umění garantován předem, jeho funkcí je poukazovat k něčemu jinému, co je mimo umění.“ Umění čerpalo podle Patočky ze života člověka a reálií jeho světa a svým způsobem jim vytvářelo jakýsi výklad. Patočka tím samozřejmě nemyslel programní hudbu či epickou náplň uměleckých děl. Šlo spíš o to, že člověk měl potřebu svůj život a svět ve všech jeho hmotných i nehmotných vrstvách nějak uchopovat a k tomu mu dobře posloužila hudební řeč či paleta barev, které ovládal natolik, že mu umožnily jeho svět ukotvit.
Takovou funkci ve 20. století převzalo pojmové poznání přírodních věd a matematiky a umění tím podle Patočky ztratilo tuto svou funkci zrcadlení. Tím se vlastně vyvleklo z pout nositele referencí o světě a získalo zcela nový rozměr, novou funkci. Stalo se zdrojem hledání nového smyslu. Smysl moderního díla totiž podle Patočky neexistuje předem, ale teprve z něj vyvěrá. Smyslem nového umění je tedy to samotné hledání smyslu. Možná nám to potvrdí i fakt, že novému umění často ze začátku nerozumíme a o jeho smyslu mnohdy pochybujeme. Pochybujeme nad smyslem malby, která má podobu čáry o jedné barvě přes plátno velké jako sama vystavovací stěna; tápeme nad smyslem „kakofonního večera“. Jejich smysl není dán předem, podle Patočky ho musíme v díle teprve najít. Nepokoušíme tím nakonec ono umělecké dílo, ale především sami sebe. Ať se nám nová tvorba zrovna líbí nebo ne, dává nám poznat zcela nepoznané v tom smyslu, že klepe na vrátka naší vlastní omezenosti a nutí nás expandovat za hranice našeho ustaveného chápání. Rozšiřuje tak nejen naše racionální a emocionální možnosti, ale vlastně i ty existenciální, protože každým krokem ven „z daného do nepoznaného“ se o to více stáváme svobodnými a méně determinovanými neboli uskutečňujeme svou lidskou podstatu. Krok do nepoznaného vždy vyžaduje vědomý výstup z konvenčních schémat a zavedených postupů a tím se stává aktem svobodného jednání. Žijeme v době, kdy se živé klasické současné umění může zdát jako podivný přežitek staré doby a v konkurenci digitálních možností bude muset stále více obhajovat svůj smysl. Je tomu ale spíš tak, že jsme to my, kdo si bude muset obhájit jeho smysl, protože otřást možností vytvořit něco nad rámec toho, co je nám dáno, v čem jsme vychovaní a v čem nás tesá systémová nesvoboda státu a konvenční nároky společnosti, znamená dobrovolně se vzdát práva na svobodu.
Kompozice In memoriam Jan Patočka, op. 40 skladatele Martina Hyblera, kterou posluchači na koncertě v Patočkově rodišti Turnově vyslechli, je napsána pro smyčcový orchestr a jediného sólistu na housle a violu. Skladba reflektuje život Jana Patočky, snaží se zachytit esenci jeho myšlenek a rovněž samotný proces obhajoby pravdy, který filosof každodenně podstupuje. Tento proces je volně zakotven v názvech jednotlivých částí – Teze, Antiteze, Diskuze a Akceptace. Sólový part ve skladbě představuje postavu filosofa a jeho myšlenky, orchestr naopak jakýsi dav či konvenci. Orchestr sedí v rámci publika, sólista začíná tamtéž, ale v průběhu Prologu se jako jediný přesouvá na pódium – symbolicky se dostává do distance vůči „davu smyčců“. Filosof ve skladbě – stejně jako Patočka v životě, prožívá odmítání davem, režimem, je vyslýchán tajnou policií a umírá. Sólové housle symbolizují filosofa za jeho života, jejich odložení pak jeho úmrtí. Sólová viola je pak jakýmsi hlasem filosofa, který v reálném světě stále žije prostřednictvím svých myšlenek, které dav pozvolna začíná akceptovat. Stává se i hlasem svědomí davu. V epilogu sólista odchází do zákulisí a je nahrazen prvním houslistou, který vystoupí z davu na podium a symbolicky přejímá jeho odkaz(imituje hudební motiv filosofa), stává se jeho následovníkem. Skladba pracuje s celým prostorem koncertního sálu. Posluchači sedící v sále nedostanou komplexní zvukový obraz, protože vždy budou o něco blíže nějaké konkrétní skupině muzikantů, zatímco ostatní muzikanti jim budou vzdálenější. Tento koncept je záměrnou paralelou k totalitě – ani v ní všichni nedostanou celý a pravdivý obraz…
Věříme že stálo za to připomenout si odkaz takové osobnosti, jakou bezesporu Jan Patočka byl. Jeho filosofie je pro nás aktuální stále a o to více dnes, kdy západní svět ztrácí svou kulturní, společenskou i politickou stabilitu a stojí před úkolem nalézt východiska ze své situace i znovu definovat hodnoty, na nichž bude zakládat své další fungování. Podle Patočky jsme to my, kdo musí převzít odpovědnost za aktivní tvorbu vlastní budoucnosti. Když to neděláme, stáváme se nesvobodně vláčenými jedinci a dostáváme se do momentu, kdy už to nejsme my, kdo tvoří dějiny, ale jsou to dějiny, které válcují nás. Ta aktivita začíná u našich individuálních životů, pokračuje přes společenskou a politickou aktivitu a vrcholí v umělecké tvorbě. Jak nakonec napsal sám Jan Patočka: „Lidská potřeba tvořit umělecká díla je posledním důkazem jeho svobody.“
Jana Kubánková
